Hovory s pecí

...aneb moje letní hry.

Toužila jsem si vyzkoušet Raku. Ve své minipeci. Myslela jsem, že začít musím někde s někým, kdo to umí. Několikrát už byl plán na spadnutí...  Ale dopadlo to jinak. Moje poprvé se nakonec konalo bez jakékoli předchozí zkušenosti, vyladěná jen listováním dvou krásných knih o Raku, říkala jsem si, že však je to jen malá pec a malé kousky :-). Tak co se může stát, že.

Celkem zásadní překážka se objevila hned na začátku. Nepovedlo se mi zapnout pec! :-)) Tedy ten složito-knoflíkatý termostat nebyl vůbec intuitivní! Zachránil mne pecař. Pak mne ještě zaskočila délka vyhřívání pece.  Počítala jsem s tím, že se to jedna-dvě nahřeje..... Nikoli. Ovšem to už bylo odstartováno.

První čtyři malé kousky (pec je skutečně malá!!) jsem z pece vytahovala v době, kdy už jsem měla končit. Ale nadšená! Odvážně jsem je házela do pilin v plechové krabici, užasle sledovala vznícení a málem se udusila, jak jsem s otevřenými ústy (=úžas) nadechla kouř až do plic. Zavřela jsem víko plechovice a měla čas se rozdýchat. Na rozdíl od těch kousků uvnitř. Slyšela jsem jemné cinkání glazur. Přesně ten zvuk, který mne přiváděl k šílenství v dobách, kdy jsem začínala s porcelánovými hrnky a hledala  optimální teplotu a postup, kdy praskaly a praskat neměly. Tak ten zvuk mi teď působil radost, protože každé cinknutí znamenalo trhlinku v glazuře a pravděpodobnost, že se kouř bude chtít dostat dovnitř, obarví ji, zanechá stopu.... Z plechovice dávám kousky do vody, je třeba je pořádně umýt a (napínavá část) prohlédnout si, jak to dopadlo... 

Protože jestli něco skutečně nejde naplánovat, pak je to právě vzhled Raku keramiky. Je výsledkem náhod, souboru zdánlivých maličkostí, které se odehrají na cestě z pece do toho kýblu se studenou vodou.

Udělala jsem ten večer jen jeden výpal a konec. Tma a únava mne přinutily vypnout pec, uklidit a jít spát. A  druhý den znovu, poučená ovšem předchozí zkušeností, začala jsem mnohem dřív a do noci vypalovala postupně všechny nachystané kousíčky. Trochu jsem se naučila, co je pro ně dobré, trochu získala grif – jako třeba zadržet dech, když piliny zahoří a ústa úžasem otvírat až při omývání cingrlátek. Nádhera! Setkání živlů! Absolutně jiné, než na co jsem u keramiky či porcelánu zvyklá. Akce a pohyb a okamžitý výsledek! (Tedy samozřejmě nepočítám dobu, kdy drobnost z hlíny vytvořím, kdy ji musím nechat projít řádným prvním výpalem ve velké peci a kdy na ni nanáším glazury.) A ta syrovost! Praskání a slévání glazur... Ještěže dělám jen s mini-kousky... Naštěstí!   .....................................Škoda, že jen mini-kousky...