...aneb moje letní hry.
Toužila jsem si vyzkoušet Raku. Ve své minipeci. Myslela
jsem, že začít musím někde s někým, kdo to umí. Několikrát už byl plán na
spadnutí... Ale dopadlo to jinak. Moje
poprvé se nakonec konalo bez jakékoli předchozí zkušenosti, vyladěná jen
listováním dvou krásných knih o Raku, říkala jsem si, že však je to jen malá
pec a malé kousky :-). Tak co se může stát, že.

Celkem zásadní překážka se objevila hned na začátku. Nepovedlo
se mi zapnout pec! :-)) Tedy ten složito-knoflíkatý termostat nebyl vůbec
intuitivní! Zachránil mne pecař. Pak mne ještě zaskočila délka vyhřívání pece. Počítala jsem s tím, že se to jedna-dvě
nahřeje..... Nikoli. Ovšem to už bylo odstartováno.
První čtyři malé kousky (pec je skutečně malá!!) jsem z pece
vytahovala v době, kdy už jsem měla končit. Ale nadšená! Odvážně jsem je házela
do pilin v plechové krabici, užasle sledovala vznícení a málem se udusila,
jak jsem s otevřenými ústy (=úžas) nadechla kouř až do plic. Zavřela jsem víko
plechovice a měla čas se rozdýchat. Na rozdíl od těch kousků uvnitř. Slyšela
jsem jemné cinkání glazur. Přesně ten zvuk, který mne přiváděl k šílenství v
dobách, kdy jsem začínala s porcelánovými hrnky a hledala optimální teplotu a postup, kdy praskaly a
praskat neměly. Tak ten zvuk mi teď působil radost, protože každé cinknutí znamenalo
trhlinku v glazuře a pravděpodobnost, že se kouř bude chtít dostat dovnitř,
obarví ji, zanechá stopu.... Z plechovice dávám kousky do vody, je třeba je
pořádně umýt a (napínavá část) prohlédnout si, jak to dopadlo...
Protože jestli něco skutečně nejde naplánovat, pak je to
právě vzhled Raku keramiky. Je výsledkem náhod, souboru zdánlivých maličkostí,
které se odehrají na cestě z pece do toho kýblu se studenou vodou.




Udělala jsem ten večer jen jeden výpal a konec. Tma a únava
mne přinutily vypnout pec, uklidit a jít spát. A druhý den znovu, poučená ovšem předchozí
zkušeností, začala jsem mnohem dřív a do noci vypalovala postupně všechny
nachystané kousíčky. Trochu jsem se naučila, co je pro ně dobré, trochu získala
grif – jako třeba zadržet dech, když piliny zahoří a ústa úžasem otvírat až při
omývání cingrlátek. Nádhera! Setkání živlů! Absolutně jiné, než na co jsem u
keramiky či porcelánu zvyklá. Akce a pohyb a okamžitý výsledek! (Tedy
samozřejmě nepočítám dobu, kdy drobnost z hlíny vytvořím, kdy ji musím nechat
projít řádným prvním výpalem ve velké peci a kdy na ni nanáším glazury.) A ta syrovost!
Praskání a slévání glazur... Ještěže dělám jen s mini-kousky... Naštěstí! .....................................Škoda, že
jen mini-kousky...