Začalo léto...

Začalo astronomické léto. Jako bych se chtěla důsledně řídit kalendářem, nebo snad čekala, že postřehnu změnu, jsem na dvoře a užívám si slunce a zeleň a vítr... a pocit neohrozitelné volnosti. Kolem dokola je všechno zelené, a přestože muškáty se vztyčenými hlavami vykřikují svou červeň a lila, nevyčleňují se, splývají. Cítím se být součástí všeho. Rozprostřená, unášená. Vítr si hraje, hladí a myšlenky naběhly svůj vlastní rytmus. Nechávám se jimi překvapovat. Soubory slov (k tobě), nápady (smyslnými i nesmyslnými), obrazy nových kousků porcelánu, pruhy barev na židli, kterou chci upravit k obrazu svému (a do teď jsem netušila, že pruhovanému!!) a znovu slovy, jak se štosují...  Zahájila jsem kalendářní léto.

To moje začne za týden. Přiblížilo se tak rychle. Čas a světlo by se měly teď přizpůsobit letnímu režimu, měly by se ploužit, loudat, kolébat, usínat... A trvat dlouho – dlouho... dlouho.

Cirkula v dálce přestala prořezávat vzduch. Vítr hned využil prostor a šustí listím mnohem hlasitěji. Roztančené větve. Můj výřez nebe se zatáhl skoro celý a přemýšlím, kolik ze světla ubírají mraky a kolik tmavé brýle. Dnes bych chtěla zmoknout. Propojit se s deštěm až k fázi osychání.... a vyšasovaných barev a ohlazené kůže... Ořech ukrajuje kus nebe. Je tak prorostlý vistárií, že přes něj nevidím. Je jako masivní kopec na jedné straně dvora a v úpatí lavička, která procesy mokra a usychání získala přesvědčivou vintage image. A slunce. V pozdním odpoledni umí vlézt pod ořech.

Kdybych měla tři přání, jedno z nich bych proměnila za "pozdní červen na přání". Kdykoli bych potřebovala, usmýkaná dny, zimou a tmou, jen bych na chvíli zavřela oči a červnové slunce by mi sahalo ráno na polštář hned vedle hlavy, polední teplo by nahřívalo okenní tabule a kůži a růže ve svém rozběhu by předváděly sytost barev, plátky květů všude kolem. Pozdní červen na přání se sluncem.