Heda
středa 18. června 2014
Back again
Well, it's time to start, or better, restart the page, the path... me.
Although I love staying aside
at the same time I can feel how much, really much,
I need sharing.
So, welcome to my days, welcome to my views, my colours, shapes, moods....
I love being here.
středa 25. července 2012
úterý 24. července 2012
Hovory s pecí
...aneb moje letní hry.
Toužila jsem si vyzkoušet Raku. Ve své minipeci. Myslela
jsem, že začít musím někde s někým, kdo to umí. Několikrát už byl plán na
spadnutí... Ale dopadlo to jinak. Moje
poprvé se nakonec konalo bez jakékoli předchozí zkušenosti, vyladěná jen
listováním dvou krásných knih o Raku, říkala jsem si, že však je to jen malá
pec a malé kousky :-). Tak co se může stát, že.
Celkem zásadní překážka se objevila hned na začátku. Nepovedlo
se mi zapnout pec! :-)) Tedy ten složito-knoflíkatý termostat nebyl vůbec
intuitivní! Zachránil mne pecař. Pak mne ještě zaskočila délka vyhřívání pece. Počítala jsem s tím, že se to jedna-dvě
nahřeje..... Nikoli. Ovšem to už bylo odstartováno.
První čtyři malé kousky (pec je skutečně malá!!) jsem z pece vytahovala v době, kdy už jsem měla končit. Ale nadšená! Odvážně jsem je házela do pilin v plechové krabici, užasle sledovala vznícení a málem se udusila, jak jsem s otevřenými ústy (=úžas) nadechla kouř až do plic. Zavřela jsem víko plechovice a měla čas se rozdýchat. Na rozdíl od těch kousků uvnitř. Slyšela jsem jemné cinkání glazur. Přesně ten zvuk, který mne přiváděl k šílenství v dobách, kdy jsem začínala s porcelánovými hrnky a hledala optimální teplotu a postup, kdy praskaly a praskat neměly. Tak ten zvuk mi teď působil radost, protože každé cinknutí znamenalo trhlinku v glazuře a pravděpodobnost, že se kouř bude chtít dostat dovnitř, obarví ji, zanechá stopu.... Z plechovice dávám kousky do vody, je třeba je pořádně umýt a (napínavá část) prohlédnout si, jak to dopadlo...
První čtyři malé kousky (pec je skutečně malá!!) jsem z pece vytahovala v době, kdy už jsem měla končit. Ale nadšená! Odvážně jsem je házela do pilin v plechové krabici, užasle sledovala vznícení a málem se udusila, jak jsem s otevřenými ústy (=úžas) nadechla kouř až do plic. Zavřela jsem víko plechovice a měla čas se rozdýchat. Na rozdíl od těch kousků uvnitř. Slyšela jsem jemné cinkání glazur. Přesně ten zvuk, který mne přiváděl k šílenství v dobách, kdy jsem začínala s porcelánovými hrnky a hledala optimální teplotu a postup, kdy praskaly a praskat neměly. Tak ten zvuk mi teď působil radost, protože každé cinknutí znamenalo trhlinku v glazuře a pravděpodobnost, že se kouř bude chtít dostat dovnitř, obarví ji, zanechá stopu.... Z plechovice dávám kousky do vody, je třeba je pořádně umýt a (napínavá část) prohlédnout si, jak to dopadlo...
Protože jestli něco skutečně nejde naplánovat, pak je to
právě vzhled Raku keramiky. Je výsledkem náhod, souboru zdánlivých maličkostí,
které se odehrají na cestě z pece do toho kýblu se studenou vodou.

Udělala jsem ten večer jen jeden výpal a konec. Tma a únava
mne přinutily vypnout pec, uklidit a jít spát. A druhý den znovu, poučená ovšem předchozí
zkušeností, začala jsem mnohem dřív a do noci vypalovala postupně všechny
nachystané kousíčky. Trochu jsem se naučila, co je pro ně dobré, trochu získala
grif – jako třeba zadržet dech, když piliny zahoří a ústa úžasem otvírat až při
omývání cingrlátek. Nádhera! Setkání živlů! Absolutně jiné, než na co jsem u
keramiky či porcelánu zvyklá. Akce a pohyb a okamžitý výsledek! (Tedy
samozřejmě nepočítám dobu, kdy drobnost z hlíny vytvořím, kdy ji musím nechat
projít řádným prvním výpalem ve velké peci a kdy na ni nanáším glazury.) A ta syrovost!
Praskání a slévání glazur... Ještěže dělám jen s mini-kousky... Naštěstí! .....................................Škoda, že
jen mini-kousky...
neděle 22. července 2012
Letní hry
Na začátku je malá, malá pec. Dostala jsem ji -starou a nepotřebnou- se slovy, že se mi třeba bude hodit. A od té doby jsem se těšila na chvíli, kdy se "hodí" a nechala jsem přidat termostat, pecař jí dal funkce potřebné k mým hrám, dal jí krásný jakonový nátěr a mohla jsem začít a přišlo léto a nic a přišlo druhé a já a moje malá pec jsme si konečně popovídaly....
úterý 17. července 2012
Lavička a slunečnice...

...pohlazení... takové, kdy není hranice mezi dávat a brát, dva splynou v jeden celek, oba jsou oporou a oba se rozpouští... v souznění.
Každý krásný, každý jinak...., ale bez druhého - jen napůl.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)